These are idiots! Díl 7.
5. 6. 2014
*Z minulého dílu*
"Tak jo! Fajn. Běž si umýt tu svou "dokonalou" tvář. A ještě něco. Přestaň mě otravovat." To poslední slovo jsem zdůraznila. Nečinně koukal s hubou dokořán. Jo, Clarková to zase pěkně rozjela.
"Fajn," dal ruce nahoru. Tím pádem mu spadl obklad z mezinoží. Proboha. Má demenci pod bodem mrazu. Jen se tomu svému "žertíku" zasmál a odkráčel si to do koupelny. Seběhla jsem schody a vyštrachala jsem něco v poloprázdné lednici. Kdo jiný ji může takhle vyžrat než jedlík Niall. Sladkosti to jo, ale na mě zbylo jen ovoce a zelenina. Krom mrkví. Ty zase vyžral pan Tomlinson. Slyšela jsem klíče v zámku. Sláva. Nebudu tu muset trčet s tím idiotem, co se právě "myje" v mé koupelně.
Hlasitý smích, cinkání lahví. No to nemyslí vážně.
Do kuchyně se vřítili kluci s Denisem.
"Co to je?" ukázala jsem na tašku plnou lahví a jídla.
"Uh no..to je zásoba." Vykouzlil na tváři úsměv. Jo jasně, zásoba, ale ta zásoba vydrží jen na pět minut.
"To vážně? Chceš skončit jako náš táta, který se uchlastal k smrti? Opravdu takhle chceš skončit?" začali se mi hrnout slzy do očí při vzpomínce na mého tátu. Mám o svého bratra strach. Jo, někdy mě leze na nervy. No, skoro furt, ale i tak.
"Mish, to se nestane." Uklidňoval mě.
"Jak ty to můžeš vědět do pr**e!" Teď už jsem vážně vypěnila. Kluci na mě čuměli s otevřenou pusou. Setřásla jsem jeho ruku z ramene a utekla do mého pokoje. Práskla jsem dveřmi a rozplácla se na postel. U mě stále byl Harry v pokoji.
"Mish? Jsi v pohodě?" Ne Stylesi, nejsem.
"Nech mě na pokoji!" procedila jsem mezi zuby. Hlavu jsem zabořila do polštáře a slzy se hrnuli z očí.
"P-promiň. Chci ti jenom pomoct." Asi bych neměla být na něho takhle naštvaná. Za nic nemůže.
"Taky se ti omlouvám, za nic nemůžeš."
"Řekneš mi, co se stalo? Uleví se ti."
"Vzpomněla jsem si na svého tátu, který se uchlastal k smrti. A teď jsem vynadala Denisovi, protože on často pije a bojím se, že ho to potká taky." Rozbrečela jsem se. Harry mě objal. Sice jsem odporovala, ale jeho vůně...oh pano Nando's.
"Nevím, jak bych ti mohl pomoct." Harry? Nepotřebuji pomoct. Ne od tebe.
"Díky, ale já se jen potřebuji vybrečet a pak to bude v poho." nahodila jsem falešný úsměv.
"No a... Necháš mě u tebe zase spát?" jeho ďolíčky se zvětšili. Ach to je debil.
"No jo proboha..." On se zasmál a začal mě lechtat, abych se rozveselila.
"Nech toho. Mezi námi se nic nezměnilo, jasný?" ukázala jsem na něho prstem.
"Jasně paní uražená." Tu paní uraženou si mohl odpustit.
*Pohled Harry*
Ach Mish, kdybys věděla, jak já tě miluji. Když se ke mně tulila, přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Ale bohužel. Odtáhla se ode mě. Jen jsem se pousmál a sklopil hlavu. Neváhal jsem.
"No a...Necháš mě u tebe zase spát?" chci u ní spát. Cítím se sní fajn. Ale bojím se jí to říct. Nevím, jak by zareagovala.
*Pohled Mish*
Takže zase budu mít pernou noc. Jestli bude otravovat. Vykopnu ho a to bez výhrady.
"Ahoj Lindo no konečně voláš." Moje kamarádka ze střední. Měli jsme se sejít už včera, ale nezavolala.
"Ahoj Mish. Můžu se u tebe stavit?"
"Jo jasně." Ví, že u nás jsou kluci z kapely. Poslouchá je, ale není tak praštěná, jako ostatní. Teda někdy. Jednou mi o nich básnila celý den a já měla hlavu, jako pátrací balón. Během pěti minut byla tady.
"Ahooj," vrhla se mi kolem krku. Dlouho jsme se neviděli. Co dlouho, roky.
"Ahoj kluci." začervenala se. A je to tu zase. Radši jsem jí honem odvedla do svého pokoje. Jenomže tam byl Harry a nechtěl vypadnout, takže si povídal s námi. Linda se hájila, že ho tady mám nechat. Tak jsem jí poslechla.
Slovo od autorky: Dneska nic moc. Řekněte, jak se vám to líbí, abych věděla, jestli to má cenu psát?? -R
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
