Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. DÍL - THESE ARE IDIOTS

11. 3. 2014
*Z minulého dílu* 
Scházela jsem schody a uviděla další kluky z té kapely! O bože! Tomlinson! Další postrach, který mě děsí! 
"Jé čau Mishell," pozdravil proužkovaný. 
"No nazdar!" Jak může někdo chodit v cizím baráku (no moc cizí už asi není, když tady jsou každý den) polonahý? To nechápu. Opravdu. Jediný, kdo tady má rozum z nás jsem já a Liam (dohromady). A co by to bylo za den, kdyby mě ještě nepotkal Styles? 
"Ne že mi ji ukradneš, Liame!" Grh! 
"Já nejsem tvůj majetek, Stylesi." 
"Ona je tak roztomilá." Tak tohle už nesnesu. Okamžitě jsem si obula boty a šla čekat ven. Liamovi to dlouho netrvalo. Ještě, že tak.
 

Liam mi otevřel dveře, jako správný gentleman a já poslušně nastoupila. Aspoň na chvíli zmizím z toho blázince, který se každý den opakuje!! Někdy mi to všechno opravdu leze krkem. 
"Tak s čím chceš pomoct?" podívala jsem se na Liama. 
"Chci vybrat něco Dan k našemu výročí. Slavíme ho zítra." Byla jsem trochu překvapená, že to je už tak dlouho, co jsou spolu. Jen jsem přikývla a přemýšlela, co by se asi tak Dan mohlo líbit. Ráda tancuje. To je asi jediné, co o ní vím. 
"A proč jsi poprosil zrovna mě?" Mish? To byla asi zrovna blbá otázka. 
"Protože jsi holka a ty burany? Jo ty by mi pomohli jedině tak, jak se mám chovat v posteli." Hlasitě jsem se zasmála. Dorazili jsme k nákupnímu centru. Tak jo výběr začíná! Hned jsme vešli do prvního obchodu s voňavkami. Sáhla jsem po drahé, ale velmi krásně vonící vůni. 
"Co tahle?" ukázala jsem na vůni. 
"Hmm...ta není špatná. Berem!" Popadl voňavku a šel k pokladně. Prodavačka jí zabalila a vrátila drobné na zpět. 
"Tak a teď do zlatnictví," táhl mě za sebou, jako vlajku. Dorazili jsme do obchodu. O můj bože! Tak to je nádhera. Viděla jsem plno náhrdelníků a prstenů. Všude to jen blýskalo zlatem a stříbrem. Liam chtěl náhrdelník. Stoupla jsem si k prosklepné výloze a koukala, jestli by se nějaký k Dan hodil. A! Mám to.
"Liame?" přihopkal ke mně. Ukázala jsem na stříbrný náhrdelník, který měl na sobě přívěšek ve tvaru srdce. 
"Uh! Tak ten je nádherný. Máš dobrý vkus!" pochválil mě. Vím ne! Tiše jsem se pro sebe zasmála.  Liam poprosil prodavačku a ta mu náhrdelník zabalila do červené krabičky. Teď si asi říkáte, ale my jsme kupovali náhrdelník a ne prsten. Jo, náhrdelníky se taky balí do červených nebo modrých krabiček. Liam mi poděkoval a opět jsme se vraceli domů. Teda vlastně do blázince. Je podvečer! Už?! No, to zase bude u nás vypadat. Přijeli jsme na příjezdovou cestu. Barák zářil barvami a vevnitř to žilo hudbou, alkoholem a tancem. Vcházela jsem do dveří a co mě nemohlo ještě dnes potkat? Styles se ke mě přihrnul a vítal mě s otevřenou náručí. Ach bože! Kdy si už konečně uvědomí, že s ním nechodím, a nebudu chodit. 
"Chyběla jsi mi," přistoupil ke mě. Byl už trochu v podnapilém stavu, ale ještě to nebylo tak hrozné, jako můj bratr. Ten stál na kuchyňské lince a tancoval s lahví v ruce. Divný pohled. 
"Ale ty mě ne." Odstrčila jsem ho. Snažila jsem se proplést mezi všemi lidmi. A konečně. Schody. Vyběhla jsem schody nahoru a zabouchla za sebou dveře. Rozsvítila jsem světlo. Pane bože! Ani ve svém pokoji nemám chvíli pokoj! 
"Nialle? Přestaň se mi válet na posteli a vypadni z mého pokoje. Ještě mi drobíš na postel." BOŽE! Já už toho mám po krk.! Drobí mi do postele brambůrkami, Styles mě chce do postele a můj bratr je ožralej na mol!! Niall se sebral a vypadl z mého pokoje. Zabouchal jsem za ním dveře! Potřebuji sprchu. Vlezla jsem si do koupelny. Pro jistotu jsem si zamkla. Sundala ze sebe oblečení, odlíčila jsem se. Napustila jsem si horkou vanu a naložila jsem se do ní na hodně dlouho. Nechala jsem horké kapky stékat po mém těle. Slyšela jsem ze zdola křiky, smích. Dělali tam hrozný bordel. Jsem zvědavá, kdo to bude uklízet. Já to teda nebudu. No, i když jsem to pokaždé já, protože můj bratr by to tam nechal a žil by v tom. Vylezla jsem, osušila se a vlezla do postele. Někdo zaklepal. Už zase?! Nemůžu mít soukromý? Proč pro boha já! 
Přistoupila jsem ke dveřím a otevřela je. Styles! Co ten tady chce. Divím se, že našel můj pokoj. 
"Co je?" řekla jsem stylem alá 'Nenávidím tě, ale jsem tak hodná, že ti pomůžu.' 
"Přišel jsem za tebou." Stál opřený o futro a sotva se držel na nohách. 
"Jsem celá nadšením bez sebe." 
"Prosím pusť mě k tobě!" 
"No to víš že jo." Usmála jsem se. "Ale až za sto let," zabouchla jsem mu dveře rovnou před nosem a zamkla na dva západy. 
"Au!" zaskučel. Zasmála jsem se a plácla sebou o postel. Slyšela jsem ještě prosení o puštění dovnitř, ale ignorovala jsem to. Námahou asi usnul. A já taky!
 
 
*POŘÁD HLEDÁME DALŠÍ ADMINKU. VÍCE NA V KAPITOLE HLEDÁME ... HLEDÁME.*
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Mail list



Statistiky

Online: 1
Celkem: 97616
Měsíc: 1262
Den: 32